Trnky Olivetské

"Tak vy jste z Prahy? Neznáte tam Sáru?" - Paní K., kterážto vůbec nijak nesouvisí s následujícím vyprávěním.

Skalní dóm, k němuž jsme se toho dne nedostali. Toť jen poutací obrázek,
abyste měli chuť celý tuze plačtivý příběh vyslechnout.
Foto: Alena Raková.

Povíme si příběh když ne biblický, tak přinejmenších biblických rozměrů, o tom, kterak trnitá byla cesta na horu Olivetskou. Mystické místo s uchvatným výhledem na Jeruzalém - zvlášť za západu slunce, kdy jsme se blížili bokem přes arabské sousedství. Vrchol všech lovců panoramat. Bylo by tudíž tuze pošetilé přijít o fotoaparát na výstupu na hor...a ono ejhle!


---

"Já ti prodám ten foťák," řekl dvanáctiletý spratek, co se v kožené bundě a s nezapáleným cigárkem za uchem ležérně opíral o přetékající kontejner. "Za...sto!"
"Sto šekelů?" pozvedl jsem levé obočí"
"Nebuď blbej, dolarů!

To bylo tak. Představte si vlekoucí se skupinu Malajců s turistickými tričky. Ti přece musí přes arabskou čtvrť mířit na vrchol hory, že? Tak se kocháte jejich zmatenými výrazy, všímáte si malůvek na dětském hřišti, obcházíte špinavý roh, jeden, druhý....a povšimnete si, že celá obří skupina míří na konec slepé ulice. To jistě bude jen vaše zmatení, odtamtud, tam na úplném konci ulice, povede jistě nějaká pěšinka dál...a ono ano!
Do měšity. Malajci vejdou a vyjdou jako proměnění. Asi mezinárodní výměna věřících muslimů. Tak se otočíte na podpadku, usmějete a vracíte se. S krokem jen o něco lehčím.

"Ale já chci náš foťák, jsou tam naše fotky," odpověděl jsem.
"Za padesát."
"Šekelů?"
"Dolarů, nebuď blbej."

No, už vám to aspoň nebuší do stehna. Stejně vás to otravovalo, pořád se to kejvalo a...počkat, fotky! Vymrštíte se směrem k mešitě, jestli se na zemi či v něčí ruce nezaleskne barva šátku, na který jste si fotoaparát lehkomyslně uvázali. Zajdete do mešity, kde se zeptáte, jestlipak někoho s vaším foťákem neviděli. Oni odpoví že ne a že co tam jako děláte.
Vyjdete z mešiny, kde nemáte co dělat. I seskupí se kolem vás výbor stařešinů, kteří nemohou přiznat, že by se něco ztrácelo u nich v ulici, to tedy ne. Prý ať zkusím posilovnu, že ji místní používají i jako ztráty a nálezy. Ano, v celé zašlé ulici jsou svě instituce, a to hned vedle sebe stojící mešita....a posilovna. Vkročil jsem do temna a bušení motivačních nahrávek.

"Ne, nepotřebuju, abys mi ukradl nějaký jiný foťák - chci, aby se mi vrátil ten můj," snažím se vysvětlovat. Věta byla asi příliš dlouhá, a tak se nedočkala ohlasu.
"Dej dvacet dolarů a já přinesu foták!" prosyčel skrze zuby.
 "NE! Nechci."
"Oukej. Tak jeden dolar."
"Co?"
"Dolar a já ukážu, kde tu je bordel," nabídne a pro úplnou zřetelnost doprovodí vizualizací, jaké druhy pohybů lze v nabízené destinaci očekávat.

Od činek se pohledy zvedají a činky klesají. Pokladna, kvapem. Člověk, co se neptá, co tam dělám. Počítá peníze. Po příběhu soucitně protáhne obličej a sdělí, že mu nikdo nic nepřinesl. Nakloní se blíže, jako by mi chtěl svěřit velké tajemství. Prý se s fotoaparátem můžu rozloučit, řekne, jako bych to sám nevěděl. To se tu stává často, dodává. To se stává všude, namítám. Tady prý častěji.

"Odkud jsi?" ptá se chlapec, co má našlápnuto na velmi výdělečnou kariéru pasáka. Mám zato, že od něj odcházím, ale ve skutečnosti odcházím jen od konterneru, u něhož stál. "Amerika, nebo Asie?"
"Odkud jsi ty?"
"Já? Palestajna."

Opět na světle a bez kulturistických olejů. Zapadající slunko brzy unikne, ale ještě předtím si problém po komitétu starších vezme za svůj skupina capartů. To neboť mi jeden pán doporučil, ať se podívám za kontejner - někdo tam před prý před chvílí něco házel a běžel dál, tak třeba najdu alespoň šátek. Doslova jsem narazil namísto šátku na koženou bundu a cígárko za uchem, oboje dohromady slepené esencí ulízanosti. Po chvíli nebyl zdaleka sám. Já to neviděl, řekl posmutněle jeden z mnoha. Běž na policii, radil druhý. Poď se mnou, oponoval malý pasák.
Přišel jsem o foťák a získal jsem chumel dětí.

"Řekněte to policajtům!"
"Pche, ti jsou k ničemu. Ti izraelští určitě," povídá rozhodně Gábi s úmyslem se zalíbit pro případ, kdyby o foťáku doopravdy věděli.
"Dej mi pusu!" zvolá pasáček. Gábi zřejmě zapůsobila.
"Nedám. Kolik ti je? Dej nám foťák."
"Pokud někdo z vás čirou náhodou tuší, kde foťák je, dám mu padesát šekelů," dám se do vyjednávání.
Na chodníku se rozhostí dvouvteřinové ticho. Prolomí jej malý pasák:
"Ste blbý? Dolarů!"

 Kolem skrumáže prochází starej pán v hnědém saku. Pasáčka při své cestě automaticky odhání holí. Pak se zarazí, když si uvědomí i naši přítomnost. Prý nám má dát cigárko za uchem pokoj - dá se odhadnout z komunikace starýho pána s pasáčkem. Asi říká, že jsme se jenom ztratili. My vysvětlujem, že jsme neztratili sebe a jak se to má. Starej pán v hnědém saku se zamračí a dá se do diskuse s dětmi.

Jeden ze svahů cestou na Olivetskou horu a malý Arab. Pro ilustraci.

 Po pěti minutách diskuse a překřikování s dětmi starej pán v hnědém saku došel k názoru, že foťák určitě nemají a s penězi by jen utekly. Povzdechl si a pozval nás k sobě domů na čaj. Chtělo by se říci, aby příběh z hory Olivetské měl zápletku celou, že nás starej pán v hnědém saku usadil doma ke stolu, naservíroval čaj,. zeširoka se usmíval...a vyfotil si nás naším foťákem. Ale to se vůbec nestalo.

Jebel al-Tur (Olivetská hora) se rozhlíží nad Jeruzalémem. Objektivem mobilu.

Poučení: Sousto falafelu všechny strasti zahání.